Je to zvláštní. Dokud Georgia žila, bylo pro ni soužití s její rodinou docela utrpení. Matku nesnášela, otcem možná malounko pohrdala, svou mladší sestru přehlížela. A teď jí najednou všichni začínají chybět. Začíná jí chybět vůně domova, vůně jejích vlastních šatů, jejího pokoje. Možná kdyby byla mohla – jako ti ostatní, šťastnější, které převádí z tohoto světa na onen – rovnou odejít na místo svého určení, bylo by všechno jinak. Takto však, když ještě nestačila zpřetrhat pouta s minulostí a nevidí před sebou žádnou budoucnost, si připadá strašně vykořeněná. Jenže to je zřejmě úděl všech Smrtonošů. Jediné, co jim zbylo, jsou vzpomínky. A naděje, že jednou, někdy, možná…
